Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lán kukuřice

11. 2. 2010
                                                                           29.9.2005
 
 
                     UČITEL-ŽÁK A LÁN KUKUŘICE
 
Rád bych zde přispěl svým příběhem z jednoho krásného podzimního odpoledne.
         Musím se tedy vrátit na začátek tohoto příběhu o několik měsíců zpět. RCmodelům se věnuji již spoustu let a díky mě to začíná "brát" i mého staršího syna (11 let). Na začátku letošních prázdnin si ze svých úspor a za mého nemalého přispění koupil slušnou RCsoupravu. Já oprášil starší model Klaun na motor 3.5 a přišly první starty.
Vysílače jsme propojili kabelem instruktor-žák a synek se začal učit. Díky PCsimulátoru se ve vzduch udržel vcelku bez problémů a infarktových situací jsme moc neměli. Časem po zvládnutí modelu začal i přistávat a moje pozornost učitele postupem času opadala.
       Jednoho krásného podzimního odpoledne jsem vzal rodinu do auta a hurá na louku za město. Schází se nás tu pár modelářů na odpolední polétání, ale toho dne nikdo. Foukal slušný vítr, a tak mladší syn (7 let), za pomoci mamky, pouštěl na jednom konci louky draka a na druhém konci já a mladý pilot v přípravách na start. Všechno šlo bez problémů, jindy
se létalo i za silnějšího větru, tak čeho se bát. Tři, čtyři starty-paráda. Byl jsem tam jako divák, který drží instruktorský vysílač propojený k synovi do vysílače a ten se bavil. Krásné polétání, přistání téměř k nohám, co lepšího si přát.
A pak to přišlo. Po dalším letu špatný rozpočet na přistání, model kolem nás prolétl asi dva metry nad zemí. Synek přidal plyn (ne však „plnej") a točil mírnou levou nad kukuřičné pole. Protože jsme přistávali v dolíku, měl to nad kukuřici s odřenýma ušima a musel za „to“ pořádně tahat. V okamžiku jak se éro otočilo po větru, ještě v náklonu v zatáčce, ztrátou rychlosti zaplulo do lánu kukuřice. Mrkli jsme po sobě a bylo jasné, že máme problém. Nikde nekončící lán dvoumetrové kukuřice, orientační bod směru dopadu žádný a jak je to při odhadu vzdálenosti asi nemusím dál rozvádět.
       Hledáme půl hodiny, hodinu, dvě, ale to by musel člověk o to éro zakopnout, aby něco našel. Přišlo i pár místních z nedaleké vesnice a pomáhali hledat -nic. Začalo se šeřit a jedeme domů. Ten model mě ani tak moc nemrzel, přece jen už nebyl nejnovější, ale představa ztráty motoru, přijímače a čtyř serv nebyla zrovna uklidňující. Druhý den -neděle- mě synek budí brzy ráno, sehnal pár kamarádů a jedeme hledat. Já jdu na místo našeho včerejšího stanoviště, abych nabral nějaký rozumný směr hledání. Kluci běží rovnou do pole jako o život. Chvilku se rozhlížím, udělám asi deset kroků k poli a slyším:"mám ho a byl přesně tam, kde jsme včera hledali"!!! Netrvalo to ani dvě minuty a synek nese éro nad hlavou. Přežilo skoro bez újmy, jen směrovka a klapky výškovky nevydržely.
      Syn prohlásil, že končí (byl to jeho první karambol). To samozřejmě nemohu dopustit, model jsem opravil a za dva dny oba vesele poletujeme nad krajinou. Já jako instruktor dávám zase trochu větší pozor při pilotování synem a někdy přemýšlím o různých bzučácích, pískadlech a jiných sirénách instalovaných v modelech. Pro Vás ostatní je to k zamyšlení. Já nic podobného v modelech dosud nemám. Vždyť jsem RCmodel ztratil za dvacet let poprvé a kdy opět u "našeho" plácku bude zasetá kukuřice.....?
 

                Všem "závislým" čistý éter a letu zdar!                           Z.T.

Obrazek